Je na rande příliš pozdě?

Myslel jsem, že tohle je jedna věc, kterou jsem udělal dobře. Ne!

Nerandila jsem, když moje děti vyrůstaly. No, neseznámil jsem je s nimi kohokoli, s kým jsem chodil , ne 14 let. Jejich otec a já rozvedený když byli malí, a nechodili tam, kde to mohli vidět byl pro mě skutečným bodem hrdosti v době, kdy jsem si nemyslel, že dělám moc dobře. Příliš zlomený, příliš unavený, příliš rozmrzelý většinu dní. Ale aspoň mě viděli jako svého a jejich samotného.

To, jak se ukázalo, byla také chyba.

Jde o to, že když jsem vyrůstal, moje máma měla kluky. Není to neobvyklé množství přátel nebo tak něco, pravděpodobně jen pravidelný počet, který může mít atraktivní žena ve věku 30 let. Dva, možná tři. Nenáviděl jsem to. Vždycky jsem ten pocit hledání v našem domě nenáviděl, jako bychom se nikdy nestali rodinou s velkým F, dokud nenajdeme muže, který nás legitimuje. Moje máma nežila ve světě, který by chtěl, aby kdy byla bez muže. Všeobecně se přijímalo, že je příliš hezká, příliš mladá a má příliš mnoho na to, aby zůstala svobodná. A tak tu byl jeden přítel, který se stal snoubencem, druhý, který se téměř stal snoubencem, a poslední, který se stal jejím manželem.

Když Odešla jsem od manžela ve 30 se čtyřmi dětmi jsem věděl, co přijde. Moje máma to taky věděla. Řekla mi: „Tohle je tvůj poslední kop do plechovky,“ a nijak to nerozváděla, ale oba jsme věděli, co to znamená. Můj bývalý manžel by to mohl být pro mě. Moje poslední šance. Protože kdo by chtěl svobodnou matku čtyř malých synů? Nikdo, to je kdo. Zvlášť ne jedna maminka, která měla sklony se nechat jít. A tak jsem to nechal být. Přestal jsem si holit nohy, což nebylo tak osvobozující, jak jsem si myslel, jen to svědilo. A já jsem se usadila jako jejich máma.

implantační krvácení 4 dny

Rozhodl jsem se, že být sám se svými čtyřmi chlapci stačí, protože to tak opravdu bylo. Byli jsme šťastní navzdory všem důvodům, které jsme možná neměli být – hranici chudoby, prohnilých zaměstnání. Řekl jsem si, že nikoho dalšího nepotřebujeme, a myslím, že většinou jsem měl pravdu. Když se mě lidé ptali, jestli jsem někdy byl osamělý, mohl jsem se smát. Kdo měl čas být osamělý? Přihlásil jsem se jako dobrovolník do jejich školy. Udělala jsem si z mámy kamarádky i kamarádky nemaminky a kamarádky z práce a kamarádky z knižního klubu.

A ano, občas jsem chodil. Sotva. Muž, který žil dvě hodiny daleko. Pracoval v politice, seznámili jsme se přes mého kamaráda a vídali jsme se tak jednou za měsíc. Skončilo to jednoho víkendu, když mi zavolal, aby mi řekl o ruské loutkové opeře, kterou právě viděl, ale já jsem měl plné ruce práce s vytahováním hnid z vlasů svých synů. Všichni čtyři dostali vši a pak mi to dali. Naše světy byly příliš odlišné a já jsem nemohl sebrat energii, abych se o to staral.

14 let jsem chodil sporadicky. Téměř nedobrovolně. Přátelé by mi připomínali, že můj život mi ubíhal, zatímco jsem byl zaneprázdněný životem, a já jsem šel na schůzku napůl. Děti nikdy nevěděly. Sotva jsem věděl.

A pak přišel muž, kterého teď miluji. Překvapení pro mě a překvapení pro něj taky, myslím. Muž bez dětí, předěl, o kterém jsem nikdy nepřemýšlela, dokud jsem si neuvědomila, že ho miluji, a pak, ještě větší, jsem si uvědomila, že chci, aby se s ním moje děti setkaly. Byli starší, dva z mých čtyř synů skoro dospěli. Jejich oči se už tolik nedívaly na mě, ale dívaly se mi přes rameno na svou vlastní budoucnost.

A tak se potkali. Všichni byli zdvořilí a dívali se na mě, abych se ujistil, že vidím, jak jsou milí. Tento nový muž, kterého jsem milovala, a čtyři muži, které jsem vždy milovala. Všichni potom říkali hezké věci a já jsem byl zrudlý možností, že jsem dokázal nemožné.

Ale mýlil jsem se.

Moji synové měli spoustu důvodů, proč toho muže neměli rádi. Byl příliš starý, příliš odlišný, nebyl stejný jako my ostatní. Neměl vlastní děti, neměl rád filmy tak, jako já mám rád filmy. Prostě to nebyl ten chlap pro mě, rozhodli se.

Ale mám podezření, že problém byl jednodušší: nedokážou si mě představit s žádným mužem. Opravdu si nepamatují, že by se mě dotýkal nějaký muž. Být objímán. Nikdy mě nemuseli s nikým sdílet. Myslel jsem, že to pro ně bylo správné. Myslela jsem si, že se díky tomu budou cítit bezpečně a bezpečně, nikdy se nebudou bát, že by přišel muž, aby změnil naši rodinu. Namaloval jsem pro ně svou představu jako určitý druh beztělesného zdroje útěchy, konkrétně pro ně – beztvarou bytost v kuchyni, která míchá omáčky a peče cukroví. Ukázalo se, že je opravdu těžké ten obrázek po tolika letech překreslit.

Myslel jsem, že se to nakonec změní, ale už je to 10 let a nestalo se. Jsem stále s tímto mužem a jsme šťastní, když jsme spolu. Jsem stále máma svých dětí a jsme šťastní, když jsme spolu. Ale nesplynuli jsme do úplně nové rodiny, všichni dohromady. S mými kluky jsme byli jednotkou tak dlouho, že jsem neměl v úmyslu to změnit – ani kvůli němu.

Jen McGuire je autorem pro Romper a Scary Mommy. Žije v Kanadě se čtyřmi chlapci a vede workshopy psaní života, kde v každé třídě někdo pláče. Když necestuje tak často, jak je to možné, snaží se se svými sousedy organizovat koláčové párty a venkovní karaoke. Alespoň jednou zazpívá Cherino „If I Could Turn Back Time“, ale je otevřená žádostem.

Sdílej Se Svými Přáteli: