Proč jsem hodil své středoškolské ročenky do koše

Cathy Kaplan/Getty

Na světě jsou dva druhy lidí – lidé, kteří mají krabice plné starých středoškolských ročenek a upomínky a lidé, kteří ty věci vyhazují přímo do koše. Jsem ten druhý typ člověka a neomlouvám se a nelituji.

Před více než deseti lety jsem vyhodil do koše to, o čem jsem přesvědčen, že je to poslední ze svých starých ročenek. Pokud to nebylo poslední a někde se povaluje nějaká darebná ročenka... no, máš moje svolení, abych ji taky vyhodil do odpadu, mami.

To neznamená, že se nedržím věcí ze své minulosti nebo že nejsem sentimentální. Mám spoustu starých fotek a dokonce i krabice pro páry plné starých novinových výstřižků, plaveckých medailí a karet z promoce. Ale rozdíl mezi těmito pozůstatky dětství a starými ročenkami je ten, že jsem si je vybral. Vybral jsem si, na kterých vzpomínkách se budu držet. Vybral jsem si, co pokladu. Tyto krabice a fotoboxy byly kurátorem nejen s nostalgií, ale se záměrem.

Ani to neznamená, že chci zapomenout na všechno a všechny ze své minulosti. Stěží. Ve skutečnosti se některá z mých nejbližších přátelství tvoří více než 35 let. Nemám žádné nepřátele ze své minulosti a dokonce jsem se nedávno novými a zajímavými způsoby znovu spojil s některými známými ze střední školy. Bylo to vzrušující a potěšující.

Tady je věc: Nejsem člověk, kterým jsem byl na střední škole. Ani trochu. Nikdo z nás opravdu není. Ale zatímco někteří z nás by mohli být schopni odhodit lítost a pověsit se na dobro, aby si vytvořili své vlastní dny slávy, já ne. Nechci se dívat na fotku toho chlápka, který by na mě křičel a nepříjemně na mě zíral, když jsem šel chodbou. Nechci vidět tu skvělou zprávu od dívky, která mě škádlila v osmé třídě. Nechci připomínky špatných perm nebo poznámek od starých přátel nebo přátel, ze kterých se ukázalo, že vůbec nejsou přátelé.

Petasz/Getty

Ne, jsem dobrý. Díky, ale ne díky.

Nechápejte mě špatně, neměl jsem nějaké traumatické dětství. Nebyl jsem šikanován ani zesměšňován. Měl jsem docela typické dospívání 90. let. Konaly se návraty domů, plesy a páteční fotbalové zápasy. A jistě, byly situace tak trapné a lítostivé, že jsem uvažoval, že už nikdy neopustím svůj pokoj. Ale posunul jsem se.

plenka připomíná 2015

V jádru nejsem člověk, kterým jsem byl tehdy. Vyrostl jsem v malém, venkovském a spíše konzervativním městě ve Wisconsinu a byl jsem produktem svého okolí. Alespoň tehdy. Stydím se za spoustu let mého dospívání, a upřímně řečeno, ročenky byly spouštěčem hanby, který bylo třeba vyhodit do koše. Dobrá jízda.

Ale nechcete, aby vaše děti měly tyto vzpomínky na vás?, někteří lidé by mohli říct. A moje odpověď je, NE. Já ne. Každý máme možnost ovládat vyprávění svého vlastního příběhu a toto je můj způsob, jak získat zpět svůj. Kromě toho ročenky nejsou ani tak mementem mě nebo toho, kdo jsem, jako spíš reliktem mého okolí, ostatních lidí, jejichž ručně psané poznámky zabírají místo na stránkách.

Věci, které si chci zapamatovat, které chci předat svým dětem a (doufejme) vnoučatům, jsou památky, na které se chci pověsit a které se rozhodnu předat dál. Všichni se vyvíjíme, měníme a rosteme. To je alespoň cíl, ne? Všichni se snažíme být lepší verzí sebe sama, jak čas plyne. Někteří lidé to dělají s připomínkami z našeho dětství, kteří jsme byli, než nám dospělost stála v cestě.

Ale pro ostatní lidi, jako jsem já, musíme být více úmyslní ohledně toho, co si s sebou přinášíme. Sbíráme staré fotky, poznámky a zápisníky. A pokud to znamená nemilosrdně vyhodit naše ročenky do koše, jako jsem to udělal před deseti lety, tak budiž.

Sdílej Se Svými Přáteli: